Přivítala bych v poslaneckém klubu ještě alespoň jednu ženu
Pracovala deset let v sociálních službách. Ví, jakými neduhy tato oblast trpí a jakou pomoc by přivítala. I proto si ji voliči vybrali a poslali za prací, která je od jejího bydliště vzdálená 400 km. A tak, ač o to nikdy neusilovala, se Pavla Golasowská ocitla v poslanecké lavici, kde už sedmým rokem úročí své zkušenosti při prosazování spravedlivé rodinné a sociální politiky.
Dlouhé hodiny strávené cestováním do Prahy byly donedávna to jediné, co by ze svého poslaneckého diáře nejraději vyškrtla. Toto přání se jí částečně splnilo v době koronavirové epidemie. „Distanční setkávání v rámci výborů, komisí a dalších schůzek se výborně osvědčuje. Je to něco, co bychom měli používat i poté, co epidemie pomine. Pro nás, co to máme do Prahy daleko, je to neocenitelná pomoc. Takto vím, že mohu být na setkání, aniž obětuji celý den cestování,“ říká Golasowská v rozhovoru.
Práci poslance je podle ní třeba brát jako službu, a podle toho k ní přistupovat. Politik musí zůstat pevnýma nohama na zemi, aby se večer nebál podívat se na sebe do zrcadla. „Snažím se žít podle svého nejlepšího svědomí, ale i tak občas požádám svého manžela, rodinu a přátele, aby mi řekli pravdu, pokud bych náhodou ujela a začala mít papalášské manýry,“ poodkrývá svoje soukromí.
Specializujete se hlavně na rodinnou a sociální politiku. Myslíte si, že to jsou témata, která jsou obecně ženám bližší, a je to tak jeden z důvodů, proč politika potřebuje ženy?
Sociální politika je obecně ženám hodně blízká, protože je o péči, o pomoci a o podpoře druhých. To můžeme vidět v sociálních službách, kde je mezi zaměstnanci drtivá většina žen. Žena má v sobě prvek pečující a ochraňující, má v sobě něžnost a starostlivost, a tím se liší od mužů, kteří se v politice projevují jinak. Nicméně právě proto v politice ženy potřebujeme. Aby byly protipólem mužského myšlení a jednání a aby určitá rozhodnutí korigovaly a zjemňovaly.
Mají to ženy v politice těžší než muži?
Ženy, až na výjimky, nejsou tak dravé a urputné. Nemáme v sobě tak velký prvek soutěživosti jako muži. Ženy se proto mezi muži v politice obtížněji prosazují a politika je stále ještě doménou mužů. V poslaneckém klubu jsem již 6 let jedinou ženou, takže zženšťuji náš lidovecký pánský klub a přiznám se, že bych v něm alespoň jednu ženu ještě přivítala. Naše názory se v některých věcech občas rozcházejí, je zde vidět rozdíl mezi pohledem ženským a mužským, a proto prosadit svůj názor proti devíti chlapům není vždy jednoduché.
Proč jste se rozhodla jít do politiky? Co bylo tím impulsem?
Nikdy jsem neměla ambice jít do vysoké politiky, jsem tam hlavně díky své mravenčí práci během 10 let, co jsem pracovala v sociálních službách. Díky tomu mě zná mnoho lidí, od podnikatelů a sponzorů, protože jsem dělala i fundraising, přes spolupracovníky, klienty a mnoho dalších lidí, které jsem při práci potkala. Voliči mě tak vykroužkovali ve volbách v roce 2013 z pátého místa na třetí a já jsem pak o rok později nastoupila do poslanecké sněmovny jako náhradník za Tomáše Podivínského. Práci poslance beru jako službu, voliči mě poslali, abych zastupovala jejich zájmy v Praze, a proto cítím vůči nim velkou odpovědnost.
Co Vám politika dala a co Vám vzala? Dokážete říct?
Práce poslance mi bere hlavně čas, který bych chtěla věnovat rodině nebo svým koníčkům. Naopak mi ale dává spoustu možností potkat se se zajímavými lidmi, řešit různé životní situace spoluobčanů a „být při tom“, když se tvoří zákony. Snažím se nebýt „opojena mocí“, což se politikům snadno stává, chci být nohama na zemi, a hlavně chci žít podle svého nejlepšího svědomí, abych se nestyděla každý den kouknout do zrcadla a říct si: “Děláš to, holka, dobře, a jsi ještě furt normální.“ A právě k tomu potřebuji svého manžela, rodinu a přátele, které čas od času požádám, aby mi řekli pravdu, pokud bych náhodou „ujela“ a začala mít papalášské manýry.
A Váš největší životní úspěch?
Není to, možná překvapivě, ani vstup do vysoké politiky, ani práce nebo společenské uplatnění, ale rodina. Rodina vám totiž zůstane napořád. Politiku i práci časem opustíte, ať už ze zdravotních důvodů, z důvodu vysokého věku či jiných věcí, ale funkční rodinu buď máte, nebo ne. Domov a rodina je pro mě místo, kam se ráda vracím. Vždy jsem chtěla mít velkou rodinu, což se mi také povedlo a jsem za to ráda. Mám šest dětí a osm vnoučat.Velká rodina si vyžádala také mou delší přítomnost, která se protáhla na 18 let, kdy jsem byla doma s dětmi. Při dětech jsem stihla dálkově vystudovat vysokou školu a když povyrostlo to nejmenší dítě, začala jsem se ohlížet po zaměstnání. V roce 2004 jsem nastoupila do Slezské diakonie jako vedoucí poradny pro oběti domácího násilí a zůstala jsem tam 10 let, přičemž jsem ještě zakládala a pak vedla terénní službu pro rodinu s dětmi a azylový dům pro ženy.
Máme za sebou náročný rok. Jaké ponaučení bychom si měli odnést ze současné koronavirové krize? Pakliže nějaké je…
Zažíváme situaci, která je pro nás naprosto neznámá. Koronavirus nás omezil na každém kroku a my nevíme, co s tím. Já sama za sebe se snažím radovat z každého dne a z každé chvíle se svými blízkými. Přání zdraví neberu jako frázi. Snažím se žít tak, abych pro druhé ještě něco užitečného mohla udělat. Také vnímám, jak se výborně osvědčuje distanční setkávání v rámci výborů, komisí a dalších schůzek. Je to něco, co bychom měli dále používat i poté, co epidemie pomine. Pro nás, co to máme do Prahy daleko, je to neocenitelná pomoc. Takto vím, že mohu být na setkání, aniž obětuji celý den cestování.
Rok 2021 je na samém počátku. Co byste popřála obyvatelům do nového roku?
Celé naší společnosti přeji hlavně úsměv, pohodu a hodně lásky. Mějte se a smějte se. Smích a úsměv léčí a radost v dnešní době potřebujeme nejvíce.
Děkuji za rozhovor a Váš čas.
Ptala se Inga Petryčka
PS: Všechny rozhovory s ženami v politice, které jsem publikovala na svém webu, najdete tady.
#zenyvpolitice #lepsipolitika
