„Máte problém. Odpad už nebudete moci odvézt jen tak na skládku. Ale nebojte se. Postavíme vám novou spalovnu a bude po problému.“ Takto nějak by se klidně mohl odehrávat rozhovor mezi představiteli kraje či města a provozovatelem spaloven. Přijde vám to přitažené za vlasy? Mně ani ne. Soudím tak podle toho, kolik informací o plánovaných nových spalovnách odpadů se v Česku během posledních let vynořilo.
Je nezpochybnitelným faktem, že nás čeká odpadová revoluce. Na základě evropských směrnic, které se nyní začleňují i do naší legislativy, budeme moci po roce 2035 vyvážet na skládky pouhou jednu desetinu komunálního odpadu. Přestaneme tak být skládkovou velmocí, která do země ukládá téměř polovinu produkce černých popelnic. Ruku v ruce s tímto omezením pak přichází povinnost recyklace, a to v minimální míře 65 %. Energetické využití odpadu, tedy jeho spálení a přeměna na energii, je v této hierarchii až na posledním místě.
Lobbing jako hnací motor spaloven?
Jsme na začátku. Čeká nás dlouhá a náročná cesta hledání nových možností opětovného použití odpadu. Měli bychom se zaměřit na maximální možnou podporu třídění a recyklace. Místo toho to ale vypadá, že z nějakého důvodu začínáme od konce. Zajímalo by mě, proč. Protože to je nejjednodušší způsob, jak dostát předpisům o omezení skládkování? Nebo jde o dobře načasovaný lobbing zainteresovaných skupin?
Plánujeme spalovny, které nebudou mít co pálit
Nepatřím k příznivcům spalování odpadů. I přesto jsem ochotna připustit, že největší problém není ve znečišťování ovzduší. Věřím, že dnešní moderní zařízení splňují ty nejpřísnější emisní normy a i z mého laického pohledu mi je jasné, že požár skládky je z hlediska emisí nebezpečných látek větší hrozbou než nová spalovna. Vnímám i úsporu fosilních paliv (dřevěného uhlí), které spalovny/ teplárny přinášejí.
Problém vidím mimo jiné v množství plánovaných provozů a tedy jejich naprosto naddimenzované kapacitě. Konkrétní čísla, co se odhadů týče, se sice zdroj od zdroje liší, nicméně zkusme vzít v úvahu takový zlatý střed. Od skládek bude nutné odklonit asi 1,8 milionů tun odpadu. Z tohoto objemu bude nutné přesunout asi 1,4 milionů tun do recyklace. Na případné energetické využití tak zbude 400 000 tun odpadu. To je pro představu zhruba kapacita pouze jedné (!) z plánovaných spaloven v Mělníku (o tomto kontroverzním projektu jsem psala v jednom ze svých předchozích příspěvků). Zcela reálně tak hrozí, že by případné nové spalovny neměly využití.
Struska: levný stavební materiál s velkým ALE
Otázky panují také kolem odpadu, který ve spalovnách vzniká. Ten lze použít jako stavební materiál. Strusku jako podklad pod silnice využívá třeba Francie, Dánsko, Belgie nebo Německo. Zní to lákavě. Realita je ale trochu jiná. Mnohem složitější. Materiál totiž obsahuje soli, kovy i toxické organické látky, jako třeba dioxiny.
Aby mohla struska sloužit pro stavební účely, musí být nejdříve speciálně technologicky upravena. Teprve poté je možné ji použít. Ale pouze a jen za přesně definovaných bezpečnostních podmínek, pod přísnou kontrolou a s následnou evidencí. Jen tak lze zabezpečit, aby se z ní neuvolňovaly škodlivé látky do půdy a spodních vod.
Své o tom ví v Dánsku. V místech, kde selhaly kontrolní mechanismy a nebyly dodrženy pravidla na dostatečné překrytí, došlo k únikům nahromaděné strusky a znečištěné plochy musely být vyčištěny.
Tyto aspekty nicméně nejsou jediným důvodem, proč ve mně spalovny vyvolávají tak rozporuplné pocity.
Pět zásadních nevýhod spaloven
1. Spalovny jsou drahé
Využití odpadu jako paliva má jednu velkou nevýhodu. Tou je jeho různorodost. Každá jeho složka má jinou výhřevnost, na což musí být připravena technologie. Díky tomu je pak možné udržet stabilní výkon a současně dodržet emisní limity. To je také důvod, proč investoři tlačí na stavbu obřích spaloven. Platí přímá úměra. Čím větší spalovna, tím nižší náklady na její provoz.
2. Odpad je nutné převážet a skladovat
Ke spalovnám je nutné odpady dovézt. To pro danou lokalitu a okolí znamená nárůst dopravní zátěže. V případě velkých spaloven je třeba odpad převážet na velké vzdálenosti. Kilometry ujeté navíc zdražují už tak nákladné odstraňování odpadu, přičemž přínos nákladních automobilů pro ovzduší asi není třeba zmiňovat. Na místě samém se pak musí odpad před spálením skladovat. A taková skládka zrovna nevoní. Proto jsou potřeba i speciální prostory s technologiemi, které nepříjemný zápach odvádí dovnitř spalovny, nikoli ven.
3. Vysoké investice do technologií na čištění spalin
Problémem spaloven jsou plynné emise. Ty obsahují mimo jiné karcinogenní těžké kovy a dioxiny. Řešením jsou moderní technologie schopné udržovat emise v přípustných mantinelech. A právě ty jsou na spalovně finančně nejnáročnější.
4. Spalovny jsou v přímém rozporu s požadavkem na třídění a recyklaci
Provozovatel spalovny bude spokojený, když bude mít k dispozici co nejvíce odpadu. V ideálním případě co možná nejhořlavějšího odpadu. Tak může vyrobit a prodat co nejvíce elektřiny a tepla. Jenže právě ten nejlepší odpad – papír, igelit, PET nebo bioodpad – je zároveň tím, který je třeba třídit a recyklovat. Spalovny proto musí být až posledním článkem celého řetězu. Ideálně jako součást zařízení pro třídění a recyklaci, kdy teplárna na tyto předchozí části plynule naváže.
5. I spalovna potřebuje skládku
I spalovny produkují odpad. Objemově a váhově se sice nedá srovnávat s původním, který byl do spalovny přivezen, nicméně i tento odpad není v celkovém úhrnu zanedbatelný. Pokud není použit jako stavební materiál, což je značně problematické (viz výše), vyžaduje další převozy a skládky.
Hlavní výzva dneška je využití odpadu, případně jeho minimalizace
I když otázka drahých spaloven s ještě dražším provozem bude naší zemí jistě rezonovat i nadále, jsem přesvědčena, že v tuto chvíli není prioritou. Teď není nutné řešit, jak se odpadu zbavit, ale jak z něho co nejvíce vytěžit. A pokud bychom chtěli řešit spalovny, pak se v první řadě zaměřme na modernizaci a rozšíření stávajících zařízení, ne na stavbu nových. Ale co je hlavní. Vždy podrobme informace, které se k nám dostávají, nekompromisnímu kritickému zkoumání.
Navíc jsem přesvědčena, že další roky, kdy se bude odpadovou tématikou intenzivně zabývat celá Evropa, přinesou nové poznatky a nové technologie, které se promítnou i do problematiky energetického využití odpadů.
Inga Petryčka
