Ochrana životního prostředí. Troufám si tvrdit, že toto je jedno z nejpoužívanějších slovních spojení vůbec. Je na každém, co konkrétně si pod ním představí, možností je nepřeberné množství. Záleží jen na tom, v jaké souvislosti je vysloveno.
Zajímavější je možná podle mě otázka, proč musíme (nebo bychom měli) životní prostředí chránit. Hovoří se o omezeném množství nerostných surovin, o nebezpečných emisích nebo o tom, že musíme zachovat přírodu pro další generace.
Já tuto otázku cítím ještě trochu jinak. Když jdu na procházku do přírody a rozhlédnu se kolem sebe, vidím dokonalost. Vše funguje tak jak má, v naprosté harmonii s okolím. Jednotlivé části se navzájem doplňují. Tady, pryč od ruchu velkoměsta, je pro mě boží přítomnost doslova hmatatelná. Obzvlášť v poslední době, kdy se nekonaly bohoslužby a ve vzduchu bylo cítit napětí, pro mě byly takové procházky především o zklidnění a o komunikaci s Bohem.
V přírodě si vždy znovu a znovu uvědomím, jak jsme s ní jako lidstvo úzce spjati. Bez ní bychom neměli nic. Je proto naprostou samozřejmostí, že bychom se k ní měli chovat s úctou a respektem. Je smutné, že na to člověk dokáže zapomínat a je schopen tuto dokonalost rozbíjet svými necitlivými zásahy. Svoji spojitost s přírodou si pak mnohdy uvědomí až při přírodních katastrofách, kdy si zároveň uvědomí i svoji zranitelnost. Ta přináší strach a teprve ten ho dokáže vzburcovat z letargie.
Přírodu a životní prostředí obecně nesmíme vidět jako něco, co nám slouží. Je špatně, že jsme byli schopni v některých případech zajít až na hranici udržitelnosti.
Životní prostředí je nutné vnímat jako naši neodmyslitelnou součást. Pokud ho nebudu chránit, ponesu si následky. Když ne já, pak moje děti. A to rozhodně nikdo z nás nechce.
Vaše Inga
