Pražský hrad napadl virus. Ne, není řeč o strašáku jménem koronavirus, ani o viru, který kdysi přepadl prezidenta u korunovačních klenotů. Tento virus se zahryznul do hradních počítačů a údajně několik měsíců posílal data na IP adresy do zahraničí.
Zpráva o hackerském útoku na hrad proběhla médii před několika dny. Kdo měl důvod šmejdit ve více či méně soukromých záležitostech prezidenta nebo kam byly informace posílány, řečeno nebylo.
Vedle koronavirem infikovaných lidí mohou nakažené hradní počítače působit jako banální problém. A v tomto ohledu jím dozajista i jsou. Jenže to by nás rozhodně nemělo uklidnit. Je sice možné, že někoho pouze zajímalo, jaké menu bude prezident nabízet na nejbližší hradní recepci. Je ale také možné, že kdosi slídil po citlivých, strategicky důležitých informacích, které se mu můžou v budoucnu hodit. Kdo ale?
Stalo se již jistým folklorem, že když se mluví o získávání informací, rozšiřování vlivu a ovlivňování veřejného mínění, sází se většinou na Čínu nebo Rusko. Přispívá k tomu i fakt, že se ovlivňování při prezidentských volbách nevyhnuly ani Spojené státy, kolébka Jobse, Zuckerberga nebo Gatese. Těžko odhadovat, ale teoreticky to může být trefa do černého i v případě Pražského hradu. Ne nadarmo Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost ve své výroční zprávě loni uvedl, že Čína a Rusko jsou, co se státní úrovně týče, největšími „hackery“ světa. Hackerská komunita tam totiž funguje ve spolupráci se státním aparátem.
Dnešní svět je vlastně podle mě svým způsobem absurdní. Kdeže jsou časy maskovaných lupičů a velkých bankovních loupeží. Naše děti budou takovou loupež znát jen z filmů, v jejich případě už z filmů pro pamětníky. Zeměkouli dnes řídíme v pohodlí a v teple od klávesnic. Když nejdou počítače, nefunguje (skoro) nic, od státní správy po nemocnice. Ty největší majetkové zločiny probíhají neslyšně a neviditelně, bez silonek přes hlavu a kufry na bankovky. Věřili byste tomu před nějakými dvaceti, třiceti lety?
Když si tohle všechno uvědomíme, zjistíme, že je celkem jedno, kdo za hackerským útokem na hrad stojí. Kybernetický zločin je a bude nedílnou součástí naší doby. Bylo by bláhové, myslet si opak. Musíme se naučit žít i s myšlenkou, že tito novodobí útočníci budou vždy o krok napřed před obránci a jsou si dobře vědomi toho, že jsou v podstatě nedohledatelní. Kdo není chycen před obrazovkou počítače s prstem na myši, jako by ani nebyl.
Důležité je, aby kybernetická bezpečnost nebyla podceňována. Není přípustné, aby se v této položce v rozpočtu škrtalo. Co do postradatelnosti je totiž rovna armádě nebo policii. Když ji nepotřebujeme, nezajímá nás. Běda ale, když se něco stane.
Ani nejlepší obranný systém nezabrání hackerům, aby se nepokoušeli o další útoky. Ty totiž nezastaví nic a nikdo. Všechny instituce důležité pro chod státu by ale měli mít natolik efektivní systém obrany, aby dokázal jakýkoli útok odhalit v samotném začátku a v tomto momentě ho hned i zastavit. Tady opravdu není na místě šetřit. Naopak.
Inga Petryčka
