Lékařka, právnička, ekonomka, učitelka. Ředitelka banky, ředitelka nemoc nice, politička. Povolání, se kterými se více či méně často setkáváme v běžném každodenním životě. Přesto nám druhá skupina zní trochu nezvykle. Není divu, žen ve vysokých manažerských funkcích a v politice je stále ještě v mnoha zemích jako šafránu. Česko nevyjímaje.
Rozdílné zastoupení žen a mužů v politice je krásně vidět třeba na příkladech národních parlamentů. Ačkoli počet žen poslankyň během posledních desetiletí několikanásobně vzrostl, celosvětový průměr zůstává pod hranicí 24%.
I v Evropě nicméně nalezneme země, které z průměru výrazně vybočují. V top desítce států s nejvyšším zastoupením žen v dolní komoře (nebo jednokomorovém parlamentu) se letos umístily Španělsko, Švédsko a Finsko. V těchto zemích se hranice pohybuje kolem 47 %, tedy již blízko magické polovině. Mezi další evropské země, kde je podíl žen v parlamentu výrazně nad průměrem, patří třeba Norsko, Francie, Severní Makedonie, Island, Belgie nebo Dánsko. Česká republika se se svými 22% umisťuje v žebříčku až kolem 80. místa.
Líbivější čísla nabízí Evropský parlament. Poměr žen ve Štrasburku a Bruselu je obecně vyšší než u národních parlamentů. Počet europoslankyň se navíc kontinuálně zvyšuje. Po letošních volbách jich už je přes 40 %, což oproti minulému období znamená nárůst o 4 %. Pro srovnání, po prvních přímých volbách v roce 1979 bylo do Evropského parlamentu zvoleno jen 15% žen. Švédsko a Finsko má nyní dokonce v Europarlamentu více žen než mužů, řada zemí je pak přesně na polovině. Českou republiku v současné chvíli zastupuje 7 europoslankyň, což je třetina z celkového počtu europoslanců.
Nutno podotknout, že v řadě zemí stojí za příznivějšími čísly nějaká forma kvót. To je i případ letošního historického výsledku ve španělských volbách.
Myšlenka zavedení kvót bývá čas od času skloňována i nás. I když má své příznivce, všeobecně je naštěstí přijímána s rozpaky. Podle mě naprosto oprávněně. Pozitivní diskriminace je pořád jen diskriminace, tedy něco, s čím nemůžu souhlasit. Stojím si za tímto názorem a často to také opakuji, i když si jsem plně vědoma toho, že u nás v politice potřebujeme více žen. Stejně jako je při výchově dětí nezbytný mužský i ženský vzor, je i v politice při rozhodování nutné vyvažovat rozdílné pohledy na svět ze strany žen a mužů. Jsem přesvědčena, že ženy dokáží projevit více pochopení, což je ve veřejném prostoru potřeba. Dokáží vnést jemnost do jinak drsného chlapského prostředí, zároveň ale mohou v případě potřeby prokázat i nebývalou houževnatost a sílu.
Kvóty by na první pohled svůj účel určitě splnily. Na druhou stranu bychom ale mohli docílit toho, že ženy budou dosazovány do funkcí jen jako jakési ozdobné prvky do počtu, zatímco schopní kandidáti z řad mužských protějšků neuspějí.
Cesta, která přivede do politiky a potažmo i do klíčových pozic ve firmách a institucích více žen, musí vést jinudy než diktátem seshora. Ze strany společnosti musí být ženám nastaveny takové podmínky, aby se pro svoji budoucí kariéru, třeba i tu politickou, mohly rozhodnout zcela svobodně a samy, bez omezujících faktorů a podle svého nejlepšího přesvědčení. Aby pro ně bylo stejně výhodné, ať už se rozhodnou plně věnovat především rodině, tedy dětem a poté třeba péči o staré příbuzné, nebo se budou více angažovat ve své profesi či v politice. Ani jedno rozhodnutí není špatné, pokud je systém dobře nastavený.
Schopnosti, odhodlání, přesvědčení a práce pro lidi, to všechno je mnohem důležitější než pohlaví. V konečném důsledku je pak úplně jedno, jestli v poslanecké lavici sedí 30, 40 nebo 50 % žen. Hlavní je, že je ženský element přítomný, je slyšet a může ovlivňovat dění. Což u nás zatím není úplně pravidlem.
Inga Petryčka
