Asi jste zaznamenali, že minulý týden proběhl další ročník konference Forum 2000, na které vystoupila i vůdkyně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská. Když jsem o víkendu poslouchala její rozhovor (konference letos proběhla on-line), uvědomila jsem si, že Bělorusové měli letos v létě při volbách vlastně štěstí. Chápu, že tváří tvář násilnému potlačování demonstrací zní tato moje slova dost zvláštně. Hned se je ale pokusím vysvětlit.
Bělorusové měli štěstí, že se do prezidentského klání pustily ženy. Jak sama Cichanouská na konferenci řekla, Lukašenko by si nikdy nepřipustil, že by ho mohla ohrozit žena. V jeho očích to nebyl politický soupeř, nevěřil ani tomu, že by lidé ženu volili. Proto ji také v prezidentských volbách akceptoval. Myslím, že výsledek voleb a následné události pro něho musely být dost těžké vystřízlivění.
Cichanouská působí opravdově. Nedivím se, že jí lidé věří. Je mi sympatické, že nezmiňuje žádnou vizi, nemluví o tom, kam by chtěla Bělorusko směřovat, nemá žádné osobní ambice nebo cíle. Její poselství je jednoduché a srozumitelné pro všechny. „Chceme nové, spravedlivé a transparentní volby. To je vzkaz, kterému rozumí všichni. Lidé jasně vědí, za co bojují,“ uvedla na konferenci. Cichanouská tak dává Bělorusům naději. Naději, že se pohnou dál a budou si moci o budoucnosti své země rozhodnout sami. A to je podle mě tou hybnou silou, která je v tuto chvíli žene dál. Otázkou zůstává, jak dlouho tento boj bude nebo může trvat.
Inga Petryčka
