Co rozhoduje o tom, které sociálně slabé skupiny obyvatel si v dnešní předvolební koronavirové době zaslouží pomoc a které ne? Míra potřebnosti, zranitelnosti nebo něco úplně jiného?
Odpověď na tuto otázku nechám na každém z vás. Za sebe ale musím říct, že poslední týdny mě stále silněji utvrzovaly v tom, že naše vládní koalice první dvě možnosti zrovna moc v potaz nebere. Měsíc září byl vlastně svým způsobem unikátní. Ne kvůli rekordním přírůstkům nakažených, ale kvůli míře netaktnosti či neohleduplnosti vůči některým potřebným. Na jednom břehu se ocitli senioři s rouškovným, na opačném pak zdravotně postižené děti, kterým hrozí odebrání asistentů ve školách, a samoživitelky (nebo samoživitelé), které si vzala do úst ministryně financí.
Rouškovné: kompenzace za stres nebo úplatek, o který se nikdo neprosil?
Můžeme to nazývat jakkoli. Příspěvek na mimořádné výdaje, kompenzace za nepohodlí, stres a nejistotu, kterou senioři letos zažívali, nebo jen pouhé narovnání spotřebitelského koše. Každopádně téměř třem milionům lidí přistane pod stromeček vládní dárek v podobě rouškovného.
Když pominu to, že se příspěvek netýká jen seniorů, ale třeba i příjemců invalidního důchodu, které vládní představitelé až na výjimky nezmiňují a házejí je do jednoho pytle se seniory (na toto téma jsem psala ve svém dřívějším příspěvku), tak by vlastně mohlo jít o velice lidský a vstřícný krok vůči těm, kteří jsou bezesporu nejvíce zranitelnou skupinou obyvatel. Alespoň co se zdravotního hlediska týče. Ve světle ostatních znevýhodněných skupin ale tento bonus získává nepříjemnou pachuť. A co je obzvlášť zajímavé, možná až překvapivé, všímá si toho i řada seniorů. Místo projevu vděčnosti upozorňují na to, že současná krize nijak nepoznamenala jejich příjmy a že jsou zde jiní potřební, kterým by příspěvek pomohl, jako třeba rodiny s dětmi nebo rodiny samoživitelů.
Samoživitelky jako hrozba pro rozpočet
Jak jsme se ale dozvěděli od ministryně financí, rodinám samoživitelů není pomoci. Nevyplatí se to, protože podle ní řada z nich zneužívá sociální dávky. Samoživitelky (samoživitele nevyjímaje) tak vlastně státní rozpočet vysávají i tak dost.
Těžko říct, zda ministryně svoji urážku vyslovila v afektu nebo zda ji vážně považuje za adekvátní argument hodné jejího postavení. Racionálního na něm totiž není zhola nic. Stačí k tomu jednoduchá matematika a znalost podmínek, za kterých se dávky vyplácí. Samoživitelek je podle dostupných údajů asi 200 000. Řada z nich na žádné dávky nedosáhne. Kde lze dosáhnout výhod, pokud samoživitelka zatají partnera, jsou příspěvky na bydlení a přídavky na děti. I v těchto případech je ale nutné doložit velké množství dokumentů, a životy rodin samoživitelů tak podléhají přísné kontrole. Nehledě na to, že v případě nekalého jednání se samoživitelka dobrovolně vystavuje strachu, že se na její podvod přijde. Podle zcela pesimistických výpočtů, které předpokládají neetické chování u velkého množství samoživitelek, tak může státní kasa přijít ročně o asi 300 milionů korun. Není to málo, rozpočet ale s touto částkou rozhodně nestojí a nepadá. Co padá, je důvěra samoživitelů ve stát.
Sociální zranitelnost samoživitelek, obzvláště za současné krize, dokazuje i řada průzkumů. Stačí si představit mámu pracující na půl úvazek, jejíž děti zůstanou kvůli karanténě doma. Její příjem tak klesne skoro o polovinu. Plat ve výši 60% z polovičního úvazku, to není moc, že?
I při sebepřísnějším nastavení systému se vždy naleznou lidé, kterým se vyplatí nějaké podvodné jednání. Tak to je a vždycky bude. To ale neznamená, že ostatní potřební, a těch je většina, na to musí doplatit a bude jim pomoc odepřena také. Takové rodiny pak nemusí mít daleko od toho, aby spadly na samé dno bezdomovectví. A u nich se pak už nedá automaticky předpokládat, že z dětí vyrostou spořádání občané platící daně. Šetřit na samoživitelkách se tak nemusí státnímu rozpočtu do budoucna vůbec vyplatit.
Konec inkluze v Čechách?
Velké dopady na rozpočet mají podle všeho vedle podvádějících samoživitelů i speciální pedagogové, kteří pomáhají ve školách žákům s tělesným postižením, závažnými vadami řeči nebo specifickými poruchami učení. S jejich zrušením počítá nová vyhláška, která v tichosti zamířila do připomínkového řízení. Pokud by byla takto schválena, znamenala by v podstatě nemožnost inkluze postižených dětí.
Nechci rozpoutávat diskuzi, zda inkluze ano nebo ne. Vím, že má spoustu zastánců i hodně odpůrců. Jsem si ale jistá, že všechny děti bez rozdílu mají nárok na vzdělání, navíc za důstojných podmínek. A to tato vyhláška nesplňuje. Naopak. Výrazně by ublížila mnoha rodinám, které už mají s postiženými dětmi naloženo i tak dost. Nemohla jsem si na sociálních sítích nevšimnout příběhů rodin, kterých se tato konkrétní vyhláška týká. A nedivím se jejich důvodnému rozhořčení, když říkají, že jedinou možností vzdělání na základních a středních školách pro jejich děti by pak bylo zaplatit jim osobní asistenci. Ze svého! Vyhláška by tak vlastně přehodila toto finanční břemeno na ty nejslabší.
Za všechny musím zmínit situaci Kláry, která je se spinální atrofií upoutaná na invalidní vozík. Je v osmé třídě a do školy chodí díky asistentovi pedagoga. Ve třídě patří k nejlepším žákům. Kdyby novela prošla, o asistenta by přišla, což by znamenalo konec její školní docházky. Za osobní asistenci by totiž museli rodiče zaplatit bezmála 20 tisíc měsíčně, což je nemyslitelné.
Odůvodnění, že díky této změně se bude ministerstvo školství chovat hospodárněji a skoncuje s neúčelným hospodařením, je pak v tomto kontextu pouhým výsměchem.
Naučit se pohlížet na stát jako na rodinu, to je ten věčný problém
Zkusme se vžít do situace samoživitelů nebo rodiny s postiženým dítětem. S jakými pocity asi sledovali zářijové události? Co se jim honilo hlavou, když se rozdávalo seniorům, aby se vzápětí dozvěděli, že na nich je třeba šetřit? Zvlášť když třeba zrovna jejich vitální děda ještě pracuje a rouškovné pro něj bude jen příjemné zpestření Vánoc, tedy nic, co by nutně potřeboval
Stačilo by málo. Aby si členové vlády konečně uvědomili, že za čísly, kterými se ohání, se skrývají skuteční lidé. Že pokud rozhodují o jejich osudu, měli by rozhodovat tak, jako by se jednalo o někoho z rodiny. V té by přece za žádných okolností nenechali některého z jejích členů na holičkách.
Stát opravdu není firma. Nebavíme se tu o výkonu zaměstnanců nebo efektivitě výroby. Stát je o lidech. Je to společenství, kde má každý své místo a kde se musíme postarat o slabé, o ty, kteří to skutečně potřebují. Proto je také třeba příspěvky vyplácet adresně, nikoli plošně. Pokud by například ono rouškovné mířilo jen na seniory s nejnižšími důchody, jak navrhuje KDU-ČSL, zacílilo by přesně tu skupinu, která nemá nazbyt a která si nadstandartní pomoc zaslouží. A třeba by zbylo i na ostatní potřebné.
V konečném důsledku ale v těchto aktuálních případech nejde o to, kolik peněz jednotlivé zranitelné skupiny vlastně dostanou. Jde o to, že se vládě podobným plošným uplácením určitých skupin daří budovat mezigenerační rozkol a zakrývají se nebo odsouvají skutečné problémy. Těmi jsou mimo jiné důchodová reforma nebo nastavení takových podmínek pro mámy, aby nebyly znevýhodněné jen proto, že mají děti.
Inga Petryčka
