Tři nápady, které by neměly projít
Nošení roušek a omezený pohyb na čerstvém vzduchu má podle všeho vliv na logické uvažování a používání zdravého selského rozumu. Přinejmenším tedy u některých našich zákonodárců.
Jak asi tušíte, toto není výsledek vědeckého bádání o přínosnosti roušek. Je to jen první myšlenka, která mě napadá, když vidím, jaké nápady, někdy hraničící až s nesmysly, se někdy dokážou v myslích našich nejvyšších představitelů urodit. Za poslední týdny se takových kontroverzních návrhů postrádajících logiku objevilo hned několik.
Kontroverzní nápad č. 1 – Nařídíme prodejcům, jaké potraviny mohou ve svých obchodech nabízet
Tak jsme se dočkali. Půjdeme do supermarketu a tam si hezky česky nakoupíme. Už žádná jablka z Chile, rajčata ze Španělska a šunka z Německa. Podle pozměňovacího návrhu novely zákona o potravinách a tabákových výrobcích by měli mít obchodníci na pultech určitý povinný podíl českých potravin. Příští rok více než polovinu, do sedmi let pak celých 85 %.
Na první pohled to zní opravdu dobře. Podpoříme české zemědělce, malé rodinné farmy i českou výrobu. Obzvlášť teď je přece důležité maximálně podporovat naše firmy a snažit se být potravinově více soběstační.
A teď se na problematiku podívejme z druhé strany. Už ve škole se žáci učí, že když snížíme nabídku, logicky se zvýší cena. A ceny potravin jsou již nyní vysoké až dost. Je také možné, že by se opatření do budoucna podepsala na horší kvalitě potravin. A to jistě nikdo z nás nechce. Stačí, že už tak musíme řešit problém dvojí kvality potravin u nás a v zahraničí.
Abychom za pár let nebyli vystaveni nedostatku potravin a raketovému navýšení jejich ceny, je třeba masivní podpory naší produkce, ideálně formou dotací. A to hraje ve prospěch velkých tuzemských producentů potravin, na což poukazují i mnozí ekonomové. Navíc je velice pravděpodobné, že bychom si zadělali na problém s Evropskou unií, protože by zákon bránil volnému pohybu zboží.
Jsem všemi deseti pro, abychom upřednostňovali české potraviny, aby se jejich podíl na trhu rozšířil a nám jako spotřebitelům se jejich nákup vyplatil. Mělo by se tak ale dít prostřednictvím podpory malých zemědělců, pro které musí být opět výhodné pěstovat brambory, jablka nebo zeleninu. (Více jsem se tomuto tématu věnovala v jednom ze svých dřívějších příspěvků). Nehledě na to, že nutit prodejce k prodeji jen některých vybraných produktů a omezovat výběr zákazníkům, je už z principu špatně. Celý problém tak řešíme od konce, ne od začátku.
Podobný názor mají i odborníci. „Správná cesta není v nastavování tvrdých a limitujících čísel, které ve výsledku jen omezují spotřebitelskou nabídku, ohrožují konkurenční prostředí a mohou přispět k dalšímu zvyšování cen. Nehledě na to, že takovýto způsob řešení rozhodně nemá místo v rámci otevřené evropské tržní ekonomiky. Mezi skutečně funkční opatření, jak dlouhodobě změnit podíl dovozových potravin na trhu, řadíme například větší uvolnění a zjednodušení legislativních podmínek, které umožní větší rozvoj výroby potravin přímo od sedláků. Tím zcela přirozeně dojde nejen ke zvýšení podílu českých potravin, ale i zlepšení dostupnosti těchto potravin pro zákazníky zejména na lokálních trzích,“ tvrdí například představitelé Asociace soukromého zemědělství ČR.
Je jistě vhodné doplnit, že podobné kontroverzní nápady nevznikají jen v hlavách českých politiků. Aktuálně médii a sociálními sítěmi rezonuje návrh holandského lídra Zelených, který chce prosadit, aby členské země EU výrazně snížily konzumaci masa a mléka. Intenzivní chovy zvířat totiž kladou vysoké nároky na spotřebu vody a jsou původcem velkého množství emisí. Je samozřejmé, že s takovým návrhem nelze souhlasit. Není přece možné komukoli nařizovat, co může a co nemůže sníst. Nicméně tuto problematiku bychom neměli přehlížet. Přinejmenším by nás měla přimět k přemýšlení, zda bychom i my pouhou preferencí určitých potravin nemohli přispět k udržitelnému rozvoji.
Kontroverzní nápad č. 2 – Odpustíme skládkařům, že připravily města a obce o miliony
Celé roky jsme svědky diskuzí o tom, jak jsme si i kvůli nízkým poplatkům za ukládání na skládky udělali z Česka skládkovou velmoc. Vypadá to ale, že některým skládkařským firmám se podařilo ušetřit ještě víc. Na skládky zavážely i velké množství odpadu, který vykazovaly jako konstrukční materiál potřebný k zajištění skládky a za který neplatily městům a vesnicím poplatek. Nejde přitom o žádné malé částky, u některých obcí se jedná o stovky milionů korun. Je tedy logické, že chtějí, aby jim je firmy zpětně doplatily. Na nekalou praxi nakládání s odpadem poukazují í úřady. Pokuty za ni v minulosti rozdávala třeba Česká inspekce životního prostředí.
Mohlo by se ale stát, že města ani Státní fond životního prostředí, kam měla část peněz také odtéct, nedostanou nic. V rámci novely zákona o odpadech se bude sněmovna zabývat i pozměňovacím návrhem z pera poslance sociálních demokratů, podle kterého by byly tyto zpětné poplatky plošně odpuštěny. Je zajímavým paradoxem, že se tento kontroverzní návrh dostane k projednání společně se zákonem, který jinak bude znamenat obrovský krok vpřed směrem k výraznému omezení skládkování.
Nedokážu říct, zda mají města na doplatek nárok. To ostatně nedokážou ani poslanci. Od toho tady jsou příslušné úřady. Ale asi nejsem sama, komu návrh na odpustky za jednání, které možná bylo v rozporu se zákonem, připadá, lidově řečeno, přes čáru.
Kontroverzní nápad č. 3 – Nové bloky v Dukovanech postavíme za každou cenu. Když to bude moc drahé, přispěje každý. A bez diskuze
Nemá cenu spekulovat, zda bychom v budoucnu, až zavřeme hnědouhelné elektrárny a doslouží Dukovany, nemohli získávat elektřinu i z jiného zdroje než z jádra. Vláda nám v poslední době dává jasně najevo, že chce postavit nové jaderné bloky v Dukovanech, ať se děje cokoli.
Zbývá dořešit drobnost. Kdo to vlastně všechno zaplatí, pokud se stavba prodraží (což lze vzhledem ke zvyšujícím se nárokům na bezpečnost očekávat) a elektřina z nových bloků bude dražší než ta od konkurence. Podle návrhu bezemisního zákona má tato zapeklitá otázka geniálně jednoduchou odpověď. V rámci svých účtů za elektřinu přece může přispět každý daňový poplatník, podobně jako už dnes ve vyúčtování podporuje obnovitelné zdroje.
Ale budiž. Pokud by byla pravda, že se v opačném případě bude elektřina automaticky zlevňovat, jak nyní politici i zástupci ČEZu tvrdí, vrhá to na celý případ trochu jiné světlo. Je tu ale ještě jedna, podle mě dost zásadní, věc. Myslím si, že je správné, když o dostavbě Dukovan přemýšlíme jako o rozhodnutí, které se dotkne několika generací. Nechápu tedy, proč by se zrovna u tohoto návrhu zákona mělo zkracovat připomínkové řízení. To opravdu u tak nákladné a důležité akce nelze považovat za správný postup.
Až se volič zeptá, komu a čemu jsi pomáhal(a)
Tři naprosto odlišné návrhy, které ale mají, podle mého názoru, mnoho společného. Všechny vznikly pod rouškou koronavirové pandemie, která je částečně zastínila. Při pohledu zvenčí postrádají v mnoha ohledech logičnost. A navíc mohou vyvolávat otázku, v čí prospěch vlastně vznikly.
Musím přiznat, že mi v těchto konkrétních případech schází upřímný zájem o občany a jejich problémy. Stejně tak u nich marně hledám důraz na ekologii, podporu zemědělství, snižování emisí a v obecné rovině i na ochranu životního prostředí, ač o to jde u právě těchto projednávaných zákonů především. Přitom toto všechno jsou nosná témata, která budou hrát v budoucnosti stále důležitější roli a ve kterých nesmíme připustit pochybení.
Nezbývá než doufat, že naši zákonodárci propříště vezmou rozum do hrsti a až se tyto návrhy dostanou na pořad dne, nebudou při hlasování jen bezhlavě zvedat ruku, respektive mačkat tlačítka.
Inga Petryčka
