V době koronaviru se problémy prohlubují a zůtávají nepovšimnuty
Češky si v zaměstnání polepšily nejvíce ze všech zemí OECD. Vzpomínám si, jak mi tento titulek někdy na začátku března vyrazil dech. Blesklo mi totiž hlavou, že se muselo něco změnit, možná mi uniklo nějaké převratné opatření přijaté ve prospěch zaměstnanosti a lepšímu ohodnocení žen.
Můj pocit z tohoto článku přehlušily události kolem epidemie koronaviru. V poslední době, kdy se řeší ekonomická pomoc nejrůznějším skupinám obyvatel, mi ale zase vytanul na mysli. Ač zněl totiž nadpis textu lákavě, pravda je někde jinde. Ono se ve skutečnosti nezměnilo nic. Nebo alespoň nic, co by stálo za řeč. Češky se v žebříčku Women in Work Index sice posunuly z 23. na 19. příčku, čímž se staly pomyslným skokanem roku, ale důvodem je loňská malá nezaměstnanost a fakt, že oproti mnohým jiným státům většinou pracují na plný úvazek.
V dalších, podle mě výrazně podstatnějších, kritériích, jsou Češky podle tohoto hodnocení pořád ještě na chvostu. Šestý nejhorší výsledek v rámci zemí OECD a třetí v rámci EU máme v porovnání mezd mezi muži a ženami. Češky vydělávají průměrně o pětinu méně než muži. Největší rozdíly jsou u žen po třicítce, konkrétně mezi 35. a 39. rokem, to dosahuje rozdíl více než 30 procent. A podobně žalostně jsme na tom i s podílem žen ve vysokých funkcích nebo nabídkou částečných úvazků. Ženy tak mnohdy pracují na brigádnických pozicích.
Koronavirová opatření způsobila, že se tyto nedostatky plně projevily. Ženám zůstávajícím s dětmi doma na ošetřovném nebo v karanténě klesly příjmy mnohem níže než mužům, ženy pracující na dohodu o práci v horším případě přišly úplně, v lepším případě, pokud to tak vůbec lze říci, jsou s dětmi doma zadarmo.
Jaké jsou tedy z pohledu ženy největší problémy na našem trhu práce? Je jich, podle mého názoru, hned několik. Pro zjednodušení jsem je shrnula do dvou větších kategorií – nízká flexibilita a předsudky nebo dokonce jakási forma diskriminace.
1. Malá flexibilita
Zaměstnavatelé u nás podle mě mnohdy nedokážou dostatečně reflektovat specifické potřeby žen. Ty jsou spojené s rodičovstvím a později s péčí o starší příbuzné. Studie totiž ukazují, že pro zhruba polovinu žen s malými dětmi není v práci rozhodující výše platu nebo další bonusy, ale možnost zkráceného úvazku nebo práce z domova. Jenže právě toto jim zaměstnavatelé zatím nenabízí v takové míře, jaké je to běžné v jiných státech. Maminky tak po rodičovské dovolené svá původní místa často opouštějí. A ač si to možná zaměstnavatelé nepřipouštějí, jsem přesvědčena, že tak mrhají důležitým know-how.
Samostatnou kapitolu v této oblasti představují samoživitelé, respektive samoživitelky. Pro tři čtvrtiny z nich je velice obtížné, právě i kvůli absenci zkrácených úvazků, skloubit pracovní život a péči o dítě. Podle průzkumů celá pětina samoživitelů tak musí přijmout na konci rodičovské dovolenénižší pozici než před ní.
Zkrácené úvazky v Česku? Pro zaměstnavatele jen samé mínusy – papírování a vysoké náklady.
Částečným řešením by dozajista byl dostatek alternativních pracovních úvazků. Ke známým zkráceným úvazkům už snad brzy přibude i tzv. sdílené místo. To zatím u nás není příliš běžné, pravděpodobně i proto, že dosavadní zákoník práce takovou práci nezná. Přitom třeba ve Velké Británii je nabízí více než polovina zaměstnavatelů a v Německu asi pětina. Sdílené pracovní místo není vhodné pro všechny, nicméně dokážu si velice dobře představit například místo recepční, na kterém se v průběhu dne prostřídá maminka s dětmi a studentka vysoké školy. Oběma by jistě tento druh práce vyhovoval.
Je ale nanejvýš důležité, aby se firmám takové pracovní úvazky vyplatily. Je nutné odbourat administrativní požadavky, od věci není ani diskuze o zavedení nějaké formy podpory, ať už v podobě mzdového příspěvku nebo slevy na dani.
A možnost home office, kterou by řada žen přivítala? Tady, jak doufám, zaměstnavatelé na základě čerstvé zkušenosti sami pochopí, že to není cesta do pekel, jak si možná mysleli. Právě naopak.
2. Předsudky, diskriminace ze strany zaměstnavatelů
Ženy mají nižší mzdy nejen kvůli péči o děti a s tím spojeným menším počtem odpracovaných hodin. Mezi další objektivní faktory patří práce na nižších pozicích a v hůře placených odvětvích. Nicméně, a to je překvapivé, podle těchto poměrně jasně vysvětlitelných ukazatelů se dle vědců dá vysvětlit pouze zhruba třetina rozdílů v příjmech. Zbytek tvoří nevysvětlitelné důvody. Jaké? To už studie neříká. Jsem si tedy jistá, že tak v některých případech vlastně můžeme hovořit o určité diskriminaci žen.
Svoji roli ale hraje i to, že ženy nejsou v kariérním postupu tak dravé a nedokážou si mnohdy říci o vyšší plat. Stejně tak se neperou o vyšší pozice. Ať už kvůli nižšímu sebevědomí nebo pochybám, zda jsou schopny zvládnout domácnost i náročnou práci.
Ženy ve vysokých funkcích: chceme raději kvóty nebo přirozenou obrodu společnosti?
V mnoha zemích a firmách řeší nedostatek žen ve vysokých funkcích pomocí kvót. Například v sousedním Německu musí mít největší firmy obchodované na burze v dozorčí radě nejméně 30 % žen. Jistěže se tato opatření nemohou minout účinkem. Ale za jakou cenu?
Kdo mě zná, ví, že nejsem zastáncem striktních pravidel a kvót, v politice ani nikde jinde. Jde pouze o jinou formu diskriminace. Rozhodující jsou přece znalosti, zkušenosti či ambice. Nikoli pohlaví, barva pleti nebo cokoli jiného. Neznamená to ale, že je podle mě žen v politice nebo ve vrcholných pozicích firem dostatek. To rozhodně není.
Rozhodujícím faktorem, aby se ženy rozhodly šplhat po kariérním žebříčku, je, podle mého názoru, hlavně opora rodiny, která jí fandí, ve všem ji podporuje a pomáhá. Neméně důležitou roli pak sehrává obecná nálada ve společnosti spočívající v předsudcích vůči ženské roli.
Myslím si, nebo v to spíše doufám, že jakmile se pomyslného kormidla plně chopí nastupující mladá polistopadová generace, dočkáme se změny. Dnešní třicátníci již nejsou zatíženi předsudky a i díky zkušenostem v zahraničí chápou, že různorodost přináší do práce větší tvořivost a výkonnost.
Nerovné pracovní podmínky dělají z žen zranitelnou skupinu
Možná si říkáte, že v dnešní situaci, kdy se ekonomiky vlivem koronavirových opatření vrhají střemhlav do propastí, by nás měly znepokojovat zcela jiné, závažnější, problémy. Navíc těžko můžeme ženám nařizovat, aby byly v zaměstnání průbojnější a nebály se zabojovat za zvýšení platu.
Nicméně právě teď se ukazuje, že ženy jsou těmi, kdo v mnoha případech tratí více než jiní. Kvůli rozdílům ve mzdách mezi muži a ženami více doplácí na to, že zůstávají s dětmi dlouhé měsíce na ošetřovném. Některé jsou doma i zcela bez příjmů, protože pracovaly na brigádnických pozicích jen proto, že jiný typ vyhovující práce ve svém okolí nenašly.
Oceňuji i ty ženy, které zvládají nynější home office s péčí o děti a jejich domácí výukou. Zcela neskrytě pak obdivuji ženy, které k tomu všemu ještě pracují v první linii, obzvlášť pak ošetřovatelky v domovech pro seniory, které neváhaly na nějakou dobu opustit své rodiny, aby mohly být k dispozici svým ohroženým klientům.
Není tedy proto právě teď načase, zařadit po bok dalších podpůrných kroků také diskuzi o opatřeních, jejichž cílem by bylo zlepšení situace žen na trhu práce? Kdy jindy, když ne teď?
Prvním a důležitým krokem vpřed by mohlo být uvolnění pravidel a nějaká forma pobídek pro zkrácené a jiné alternativní pracovní úvazky. Nynější zkušenosti s kurzarbeitem by pro to mohly být skvělou příležitostí.