Výbušné téma migrace opět nabírá na síle. Počet migrantů mířících do Řecka se v poslední době navýšil, situace v přeplněných uprchlických táborech na jeho ostrovech se zhoršuje.
Fakta mluví jasně. Vloni bylo vstupní branou migrantů Španělsko, předtím Itálie. Počty uprchlíků přitom neustále klesaly. Letos se na výsluní co do počtu migrantů opět dostalo Řecko a toto číslo nabralo opět stoupající trend. Neobávám se, že by se mohla opakovat situace z krizových let 2015 a 2016. I ty nejvstřícnější evropské země již dnes po předchozích zkušenostech přehodnotily politiku „otevřené náruče“, Evropské unii se podařilo dohodnout se třetími zeměmi, nejvíce postižené státy mobilizují obranné mechanismy. Dohoda s Tureckem zabrzdila příliv uprchlíků do Řecka, dohoda s Libyí zase zavřela trasu do Itálie, snížil se i počet migrantů z Afriky do Španělska, a to především díky spolupráci s marockými úřady. Řecko zpřísňuje azylový systém, aby se zkrátila doba pro posuzování žádosti a aby bylo snazší migranty vypovídat.
Přes všechny dílčí úspěchy ale problém migrace trvá a její příčiny ještě dlouho trvat budou. Uprchlíci ochromili Evropskou unii, přinesli napětí a nejednotu, takže i když EU již od vrcholu migrační krize usiluje o reformu migrační a azylové politiky, šlo zatím o marnou snahu. Není divu. Právě tuto politiku si každá země chce řešit podle svého. Nelehkého úkolu se nyní zhostí nově nastupující Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyen. Jisté je asi jen jedno. Uspět může jen v případě, že bude vždy a bezpodmínečně trvat na dialogu se všemi zeměmi.
Velké vášně do nynějška vzbuzuje systém kvót. Ty nejsou řešením. V této oblasti plně souzním s rakouským kancléřem Sebastianem Kurzem, podle kterého je nezbytné jakoukoli další debatu o přerozdělování uprchlíků podle kvót ukončit. Každý stát sám nejlépe ví, kolik uprchlíků je schopný přijmout, stejně tak jací lidé jsou schopni se integrovat do jeho společnosti.
Důležitá je vnější ochrana hranic, rychlé a efektivní vyřizování žádostí o azyl a fungující návratová politika. Není možné, jako tomu je doposud, aby žadatel o azyl čekal na vyřízení dlouhé měsíce, přičemž různé odvolací mechanismy prodlužují tuto lhůtu do řádu let.
Je nutné důsledně rozlišovat uprchlíky, kteří potřebují naši ochranu, a nepřizpůsobivé ekonomické migranty. Je třeba rychle navracet migranty bez nároku na azyl, k čemuž jsou důležité dohody s tranzitními zeměmi a zeměmi původu migrantů. Ideální je, aby se lodě s běženci vůbec nedostaly na Středozemní moře.
Nebudu zastírat, že jako ženě a jako matce mi vždy krvácí srdce, když v médiích vidím zmařené životy rodin s malými dětmi, ať už na lodích nebo v uprchlických táborech. Zároveň se ale snažím nahlížet na problematiku racionálně. Evropa musí ukázat, že bude vždy solidární a spravedlivá k těm, kteří to potřebují, ale zároveň důrazná a nekompromisní k těm, kteří chtějí zneužít její pohostinnosti a nesplňují podmínky pro azyl.
Nejen jako ženě a matce, ale i jako člověku mi nicméně přijde absurdní kličkování ohledně přijetí několika dětí – sirotků z uprchlických táborů v Řecku, jako v těchto dnech činí, podle mě zcela nedůstojně, český premiér. Jde přece o naprosto odlišnou záležitost. Opravdu představují děti bezpečnostní riziko? A pokud již s touto myšlenkou operujeme, to neexistuje možnost si děti, které Česko přijme, prověřit? Nebo je to jen populistická hra, další mediální kouřová clona, která má překrýt demonstrace nespokojených občanů proti vládě a skandálům Andreje Babiše?
Ano, ty děti mohou představovat riziko do budoucna. Ale to riziko se zvýší, pokud budou zůstávat v nejistých a různorodých podmínkách, kde budou podléhat vlivům případných radikálů a bude to podlamovat jejich zdravý psychický a sociální vývoj. Děti, které se budou přesouvat po uprchlických táborech, jen stěží prožijí smysluplný život. Navíc, státní kasu to nemusí stát ani korunu, když už se našly i rodiny ochotné tyto děti přijmout.
Inga Petryčka
