Po měsících slibů a dohadů se poslancům začátkem listopadu konečně podařilo schválit navýšení rodičovského příspěvku z 220 000 na 300 000 korun, a to pro všechny rodiče, kteří budou dávku v lednu 2020 aktivně pobírat. I bez nadsázky si dovolím tvrdit, že se tak stalo za pět minut dvanáct. Doufala jsem sice, že by se mohlo podařit prosadit spravedlivější variantu, tedy navýšení pro všechny rodiče dětí do 4 let, nakonec jsem ale ráda, že se tento důležitý prorodinný krok vůbec prodral na denní světlo. Naši zákonodárci totiž zase ukázali neobyčejnou obratnost ve zdržování a obstrukcích, a to paradoxně u návrhu, který měl podporu napříč politickým spektrem.
Navýšení příspěvku nabídne o něco lepší podmínky pro rodiny s malými dětmi, které nezřídka musí zvažovat každý výdaj, aby na konci měsíce neskončila jejich ekonomická bilance v červených číslech. Další opatření usnadňující život rodinám by měla následovat. Není od věci si připomínat, že co je dobré pro rodiče, potažmo tedy i pro rodinu, je dobré i pro ekonomiku a celou naši společnost.
K určitým změnám dojde v souvislosti s novou směrnicí EU o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob (tzv. Work-life balance směrnice) z tohoto roku, kterou bude muset naše republika do tří let zakomponovat do právního řádu. Jejím primárním cílem je řešit nerovnováhu mezi muži a ženami, kdy ženy z velké části přebírají hlavní část péče o děti či nemocné a staré příbuzné, a tak musí složitě hledat cesty, jak sladit tuto neplacenou pečovatelskou povinnost s profesním životem. V důsledku toho pak jsou ženy na trhu práce znevýhodňovány a mají také nižší mzdy. Směrnice tak míří především na odstranění genderových rozdílů v těchto oblastech, tedy k většímu zapojení mužů do rodičovských a pečovatelských povinností, a vyšší zaměstnanosti žen. Většinu nástrojů obsažených ve směrnici má Česká republika již v nějaké podobě zavedenu. Směrnice nicméně obsahuje i řadu, podle mého názoru, dobrých opatření či doporučení, které si zaslouží naši pozornost a diskuzi.
Je dobré, aby zaznělo, že navrhovaná opatření nejsou mířená proti mužům, ani nějak prvoplánově nezvýhodňují ženy, ale naopak by jim měla usnadnit plnění jejich otcovské role.
Směrnice například zavádí otcovskou dovolenou v délce minimálně deseti pracovních dní. Nyní přitom mohou novopečení tatínkové u nás čerpat pouze týden.
Směrnice řeší i rodičovskou dovolenou. Toto konkrétní opatření směřuje samozřejmě především k zemím, které nenabízí rodičovskou dovolenou v takové míře jako Česká republika. Nicméně i zde se najdou opatření, která budou zajímavým vodítkem pro další jednání. Jednou určitě bude možnost flexibilnějšího čerpání dovolené, např. na část pracovní doby nebo střídání práce a rodičovského volna. Určitá část rodičovské dovolené, konkrétně dva měsíce, by navíc měla být tzv. nepřenositelnou z jednoho rodiče na druhého. Otec a matka by se měli v rodičovské dovolené po tuto dobu vystřídat. Střídání partnerů na rodičovské dovolené funguje velice dobře třeba ve skandinávských zemích.
Pozitivně vnímám opatření v podobě tzv. pečovatelské dovolené, kterou bude moci zaměstnanec čerpat při péči o nemocného rodinného příslušníka, a to nejméně v délce 5 pracovních dní ročně.
Pouze v obecné rovině řeší naopak směrnice flexibilní pracovní dobu. Rodiče dětí do 8 let nebo pečující osoby by měli mít podle ní právo žádat o pružnou pracovní dobu, zkrácení pracovní doby nebo o práci na dálku. Osobně v této oblasti u nás vidím velké rezervy a konkrétněji daná nařízení by možná mohla jednodušeji nastartovat změnu k lepšímu.
Mnohokrát jsem již zmiňovala, že sdílím názor některých odborníků, že dítě do 3 let patří do péče matky, potažmo rodičů. Pokud to jde, je to to nejlepší, co lze malému dítěti dát. Nicméně problém nastává ve chvíli, kdy se matka (nebo otec) vrací zpět do práce a musí nastoupit na klasický celý úvazek, protože jiný mu firma nedokáže nebo nechce nabídnout. Přitom v mnoha zemích je zcela běžné, že matky minimálně do mladšího školního věku využívají právě flexibilních pracovních úvazků, aby mohly zajistit dětem péči, kterou potřebují.
Pokud uvažujeme o opatřeních, která by měla pomoci rodinám s dětmi, je nezbytné zmínit ještě jeden důležitý fenomén dnešní doby, a to neúměrně drahé bydlení. Ceny bytů v Česku v posledních letech rychle rostou, zvyšují se i nájmy. Stále více lidí má problémy s výdaji na bydlení. Je třeba urychleně přijmout opatření pro dostupnější bydlení, což už naštěstí pochopily obce, které začínají opět plánovat výstavbu obecních bytů.
Inga Petryčka
