Každá igelitka se počítá
Vždy se mi líbilo, jak si Češi umí dělat srandu sami ze sebe. Asi si také ještě vzpomínáte na vtipy o tom, jak v cizině bezpečně poznáte českého turistu podle toho, že si ke kraťasům obouvá sandály s ponožkami a v restauraci si vybalí z domova usmažený řízek. Já bych si tento popis dovolila rozšířit o nezbytný doplněk, ve kterém si onen turista s velkou pravděpodobností řízek přinesl – o igelitovou tašku. Ještě před nedávnem totiž byly igelitky všudypřítomné.
Uběhlo několik let a najednou je všechno jinak. Poté, co obchodní řetězce jednorázové igelitové tašky zpoplatnily nebo je zrušily úplně, Češi plynule přecházejí na tašky papírové, textilní nebo z recyklovaných plastů a jsou si vědomi toho, že to dělají pro ochranu přírody. Je za tím ale víc. Za předpokladu, že jsou tyto tašky používány opakovaně po dlouhou dobu a nakonec neskončí na skládce komunálního odpadu, tak každý, i když nevědomky, udělal první krůček na dlouhé cestě k přechodu na tzv. cirkulární ekonomiku.
Moderní fenomén? Ne, pouze návrat ke kořenům
Jedna z definic říká, že cirkulární ekonomika, u nás spíše známá jako oběhové hospodářství, je „systém, ve kterém se snažíme, aby všechny zdroje kolovaly v oběhu v co nejvyšší kvalitě a po co nejdelší dobu“. Je to systém, ve kterém již téměř není potřeba získávat další nové a vzácné suroviny a materiály, protože ty stávající se opětovně využívají. Na odpad se tedy nahlíží především jako na potenciální surovinu.
Co je ještě důležitější, cirkulární ekonomika, když je dobře nastavena, generuje nová pracovní místa a výrazné úspory, takže představuje ohromnou příležitost pro podnikatele a firmy. Hezké je, že se tu potkávají dva směry, které jsme doposud vnímaly jako protichůdné, ekonomie a ekologie.
Pro naši generaci to zní trochu jako science fiction. Ve své podstatě ale nejde o nic nového a cirkulární ekonomika by měla automaticky patřit do výbavy konzervativní politiky. Navracíme se vlastně ke zdravému selskému rozumu našich babiček, které byly schopné skoro bezezbytku zužitkovat vše, co si vyrobily nebo vypěstovaly. Princip vytěžit, vyrobit, rychle spotřebovat a vyhodit na skládku nebo spálit ve spalovně je výdobytkem až naší moderní konzumní společnosti.
Ačkoli se o cirkulární ekonomice mluví již pěknou řádku let, u nás se snaha hledat cirkulární řešení dostává na výsluní teprve v poslední době. Za svou ji přijímá stále větší počet firem, které pochopily, že tudy vede cesta do budoucnosti. Zástupci mladé generace přináší tyto principy i do každodenního života.
Zavádění principů oběhové ekonomiky je dokonce i jedna z priorit Evropské unie do dalších let. Česko nesmí a ani nechce zůstat pozadu. Konkrétní vize schválené na evropské úrovni se ale daří aplikovat do českého prostředí jen velmi pomalu. Nejprve je třeba novelizovat zákon o odpadech a v maximální možné míře podpořit druhotné zpracování surovin a materiálů, z dlouhodobého hlediska pak pracovat na strategickém hospodářském rámci, tedy jasném plánu, který pojme oběhové hospodářství v celé své komplexnosti.
Bez omezení skládkování se dál nedostaneme
Klíčovou úlohu v první fázi přechodu na oběhové hospodářství představuje odpadové hospodářství, především omezení skládkování a s tím spojený důraz na recyklaci. Naprosto souhlasím, právě ve skládkování má totiž ČR výrazné rezervy. Češi vyvezou na skládky skoro polovinu objemu komunálního odpadu, což je výrazně nad evropským průměrem. A to navzdory tomu, že se chvástáme tím, jak jsme v oblasti třídění odpadu do barevných kontejnerů v Evropě dlouhodobě na špici. Cílem je dostat se v objemu komunálního odpadu na 10 %.
Na našem území máme rekordních 178 legálních skládek, což z nás dělá skládkovou velmoc. Skládky představují potenciální hrozbu úniku toxických látek do půdy a vody, zabírají zemědělskou půdu a na jejich sanaci jsou potřeba miliony korun. Řešením je navýšení poplatku za skládkování, jak opakovaně doporučuje Evropská komise a další instituce. Ten byl naposledy navýšen v roce 2010, k dalšímu zdražení i kvůli lobby z řad odpadových firem nedošlo. Zkušenosti z řady evropských států přitom ukazují, že právě vyšší poplatek vedl k výraznému odklonu od skládkování a k vyšší míře recyklace.
V rozumném navýšení poplatku obecně problém nevidím, zahrabat využitelný odpad do země a považovat problém za vyřešený, jako tomu bylo doposud, je totiž nejhorší možná varianta. Je ale zároveň nutné řešit, aby toto navýšení v konečném důsledku nezaplatili lidé prostřednictvím poplatku za odpady. Města a obce musí být formou slev motivovány k třídění a recyklaci.
Důsledná recyklace. To je oč tu běží.
Za důležitý dílčí krok na cestě k novému systému považuji „Politiku druhotných surovin 2019-2022“, která vytváří strategický rámec pro efektivní využívání druhotných surovin a která podporu oběhového hospodářství jako celku zcela jasně deklaruje. Mimo jiné se v ní uvádí: „Nutností se stává udržitelné využívání zdrojů, které mají jednotlivé země aktuálně k dispozici. Řešení lze spatřovat v novém ekonomickém směru Evropské unie – oběhovém hospodářství, jehož podstatou je uzavírání materiálových toků, a tím zachování hodnoty materiálu po co nejdelší dobu v ekonomice. Dalším předpokladem je při výrobě a spotřebě upřednostňovat takové výrobky, které lze opravovat a po ukončení životnosti je snadno demontovat a zpracovat na vstupní suroviny, které se vrací zpět do oběhu.“
Politika vyjmenovává 10 komodit a zdrojů druhotných surovin, 5 strategických cílů a 19 úkolů, přičemž se očekává průběžné doplňování.
Rozhodně nejsem odborník na recyklaci, kde ale jako laik vidím v této oblasti rezervy, je oblast nakládání s odpadním dřevem. To v mnoha případech končí buď na skládkách nebo se jednoduše spálí. Odborníci přitom předpokládají, že pokud budou nadále stoupat průměrné teploty jako doposud, podíl zalesněnosti u nás výrazně klesne, dokonce snad o celou třetinu. Ke dřevu je proto nutné přistupovat jako k ostatním nerostným surovinám, tedy jako k surovině, jejíž zásoby nejsou nevyčerpatelné. Měli bychom se tak zamyslet, jestli je moudré, když dnešní přebytky dřeva vlivem kůrovcové kalamity končí na kamionech směřujících do ciziny, kde je mimochodem skládkování dřevěného odpadu často zakázáno a kde je zpracování odpadního dřeva tradičně na vysoké úrovni. Paradoxně tak vyvážíme cennou surovin a recyklované dřevo kupujeme v zahraničí.
Klíčem k úspěchu při zavádění principů oběhového hospodářství do legislativy je, podle mého názoru, spolupráce napříč všemi sektory, a to navzdory dílčím odlišnostem. Společný vyšší dlouhodobý cíl musí stát nad krátkodobými zájmy lobbistů. A to je, jak se ukazuje i na právě připomínkovaném zákonu o odpadech, v naší zemi stále ještě problém.
Neopakovatelná příležitost pro firmy, jak si zajistit dlouhodobé zisky
Nejvýraznější změny směrem k oběhovému hospodářství můžeme zaznamenat v oblasti byznysu a průmyslu. Důvodů, proč stále větší počet firem přechází na tento systém, je hned několik. Ubývá nerostných surovin, jejich cena i kvůli nestabilní politické situaci stoupá, firmy tak musí řešit, jak snížit svoji závislost na primárních zdrojích. Pro společnosti jsou impulsem i nové směrnice a kvóty, které budou muset do budoucna splnit. Je jim jasné, že pokud chtějí zůstat v měnícím se prostředí konkurenceschopnými, musí se začít orientovat na efektivní využívání zdrojů, snižovat množství nevyužitelného odpadu a navrhovat své výrobky tak, aby byly znovu využitelné a na konci svého životního cyklu se k nim zase vrátily. Některé firmy také pochopily, že v budoucnu bude stoupat poptávka po druhotných surovinách a ty společnosti, které si již teď zajistí jejich dodávky, budou mít konkurenční výhodu.
Současný trend u konečných zákazníků dává firmám na této cestě zelenou. Jak ukazují průzkumy, většina spotřebitelů uvádí, že by byla ochotna připlatit si za udržitelné produkty určené k opětovnému použití nebo k recyklaci. Motivací k nákupu není jen cena, ale také kvalita, bezpečnost výrobků a jejich dopad na životní prostředí.
Modulární stavby i kompostovatelné čajové sáčky
Příkladů firem, které principy oběhového hospodářství už úspěšně zavedly nebo je provozují od svého počátku, je v Česku celá řada. Jasně dokazují, že cirkulární přístup nepřináší jen počáteční vyšší náklady, ale především také vyšší zisky. Že se zkrátka a jednoduše vyplatí. Nový směr se prosazuje od ocelářství přes stavebnictví, textilní průmysl, výrobu nábytku až po potravinářství a gastronomii.
Kdybych měla vybrat jen jeden projekt, který mě zaujal svou jednoduchostí a zároveň genialitou, asi bych jmenovala projekt Nesnězeno.cz. Ten pomáhá restauracím a dalším stravovacím zařízením řešit, co se zbylými porcemi denních menu a dalším neprodaným jídlem. Jednoduše si stáhnete aplikaci a v té najdete podniky ve Vašem okolí, které nabízejí toto jídlo se slevou minimálně 30 %. V aplikaci si ho hned i zamluvíte. Spokojenost je na obou stranách. Zákazník se výhodně nají a podnik nemusí jídlo vyhazovat.
Přispět můžete také a stačí málo
Na to, jak bude přechod k cirkulární ekonomice úspěšný, bude mít ale v konečném důsledku vliv především chování jednotlivců v běžném každodenním životě a změny dosavadních spotřebních návyků. Jsme na to připraveni? Proč ne, vždyť to vůbec nemusí být složité. Není přece hned potřeba provozovat bezodpadovou domácnost, i když i to je u některých mladých rodin trendy. Stačí více přemýšlet.
Možností je spousta:
- vyvarovat se věcí na jedno použití – balené vody, jednorázového nádobí, papírových utěrek,
- používat ekologické čistící prostředky,
- nakupovat v tzv. bezobalových obchodech nebo alespoň omezit při nakupování používání plastových sáčků,
- třídit veškerý odpad, tedy i textil a drobnou elektroniku,
- místo klasické kapslové kávy si pořídit kapsli znovuplnitelnou,
- při plánování nových staveb počítat s využitím dešťové a odpadní vody,
- zkusit využít stále oblíbenější Swap, neboli výměnu věcí, které nepotřebuji, za jiné, s nimiž by se zase rád rozloučil někdo jiný atd.
Oběhové hospodářství představuje příležitost, jak řešit nárůst spotřeby a zmenšit environmentální zátěž. Jak se neutopit v odpadu, ale naopak odpadu předcházet. Jak se chovat zodpovědně a s úctou vůči přírodě a vůči dalším generacím. A co víc, ještě z toho profitovat. Je to podle mě šance, kterou bychom neměli promarnit. Důležitá je změna nastavených vzorců myšlení, jasná legislativa a hlavně firmy nakloněné inovacím.
