Životní prostředí a environmentální politika, jak už to tak vypadá, se stává stěžejním politickým tématem nově nastupující Evropské komise. Za určitých okolností bych byla pro všemi deseti, vždyť právě ekologie mi byla vždy blízká. Aktuální dění však ve mně zatím vzbuzuje spíše rozpaky.
Boj proti změnám klimatu byl jeden z hlavních bodů už v projevu nové předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen. Politika směřující k ochraně klimatu, tzv. Zelená dohoda, je uvedena i jako první ve výčtu strategií, které von der Leyen předložila. V dokumentu mimo jiné uvádí: „Pro generaci mých dětí znamená Evropa příslib života na přirozeném a zdravém kontinentu (…). Evropa musí převzít vedení při přechodu ke zdravé planetě.“ V materiálu také zdůrazňuje, že by si Evropa měla stanovovat vyšší a ambicióznější cíle. Chce, aby se současná meta snížit emise do roku 2030 o 40 % navýšila ideálně až na 55%. Jen tak je podle ní možné, aby se Evropa do roku 2050 stala klimaticky zcela neutrálním kontinentem.
S těmito čísly předstoupil před europoslance i kandidát na post místopředsedy Evropské komise, Nizozemec Frans Timmermans. Ten by v budoucí komisi měl mít na starost právě agendu ochrany životního prostředí. Při tradičním „grilování“ řekl, že má v plánu předložit legislativní návrh, aby Evropská unie snížila do roku 2030 emise oxidu uhličitého nejméně o 50 % oproti roku 1990. V průběhu první stovky dnů ve funkci pak chce navrhnout, aby se cíl uhlíkové neutrality stal do roku 2050 součástí evropské legislativy. Tedy, aby byl závazný pro celou EU a tedy i všechny členské státy.
Na první pohled zní všechna tato čísla líbivě. Nezaujatí přihlížející vidí, že se kandidáti na vysoké posty v EU nebojí výzev, hodlají být aktivní a jít tvrdě za svým cílem čisté a zdravé Evropy. Otázkou ale je, zda jsou takto nastavené cíle realistické a především, jaké dopady bude mít tato politika na život běžných občanů.
Je určitě nezbytné prosazovat opatření ke snižování emisí CO2. To bude dnes už asi jen málokdo rozporovat. Pokud se ale na problematiku podíváme z globálního hlediska, je zbytečné ohánět se konkrétními čísly. Evropská unie je v celosvětovém měřítku pouze malý producent emisí CO2. Z celosvětového pohledu tak je v konečném důsledku málo podstatné, zda to bude o 40, 50 nebo 55 %.
Důležitějším a více znepokojujícím faktem je, že zatím není jasné, jak by se tyto nepochybně velice nákladné plány financovaly. Panují tak oprávněné obavy, a Timmermans to víceméně potvrdil, že se počítá se zavedením nových daní. Zelenou politiku by tak na svých peněženkách pocítili všichni, včetně obyvatel s nízkými příjmy, kteří mají svých starostí nad hlavu. To nemůžeme dopustit.
Nechci být ale přehnaně skeptická. Všechno je zatím pouze v rovině plánů ještě neschválené Evropské komise. Všechny návrhy teprve budou v budoucnu diskutovány a já chci věřit, že politici budou informovat o nákladech zelené politiky i o důsledcích pro obyčejné lidi a nedopustí, aby se opatření negativně odrazila na životě obyčejných lidí.
Pokud vás zajímá téma životního prostředí, můžete si přečíst můj článek o konzervativní zelené politice s recepty na jeho ochranu nebo článek s tipy, jak šetrněji hospodařit s vodou a motivovat k tomu ostatní.
